5 let oddávání se oddávání

Na statku i v kapli 50% rozvodovost Svatba u Královky Eliška Přemyslovna a poklad

standa berkovec

Jsem ze staré školy a ctím tradiční hodnoty, jako je rodina a manželství. Paradoxní je, že moje manželské svazky nebyly úspěšné. Myslím, že hlavními důvody bylo to, že jsem vše bral příliš vážně a že ani práce v oboru extrémní žurnalistiky nebyla tím pravým zázemím pro rodinu. To, že už pátým rokem z titulu pověřeného radního a zastupitele oddávám na slánské radnici, je pro mě opravdu ctí. A také úžasnou životní zkušeností a novou dimenzí komunikace s lidmi. Protože občan je především normální člověk a nikoli jen volič. (Tato jeho role jse samozřejmě pro mnoho politiků nejdůležitější, zejména před volbami kamkoliv).

Když berete život z tohoto úhlu pohledu, dozvíte se spoustu životních příběhů, osudů, dozvíte se, co lidi trápí a co je těší. A když můžete udělat něco pro to, aby těch trápení bylo méně a radostí více, tak to je potřeba bez váhání udělat. I při oddávání můžete spoustu lidí naštvat nebo potěšit. Když je to skóre plusové, tak má člověk pocit, že ta práce není marná . Zažili jsme různé svatby – mezinárodní, motorkářskou, na statku ve skanzenu Třebíz, v kapli piaristické koleje i u studánky Královka v lesích u Líského. Včera mi kamarád, slánský právník Petr Erba, hrdě hlásil, že se mu narodila vnučka. Když uvážím, že jsem na žádost jeho rodiny oddával jeho dceru, tak to je veliká radost. Nedávno jsem potkal na dětském dni Bohemians paní, která se ke mě taky hlásila. „Dobrý den! Vy jste mě oddával! Já už jsem rozvedená, tohle je můj přítel. To jsem ráda, že jsme se potkali.“ Taky to potěšilo – mohla klidně nadávat, že jsem jí vlastně zkazil život.

Ale uvědomil jsem si, že v praxi potkávám statistiku. V současné době – a v podstatě už mnoho let – je v ČR zhruba padesátiprocentní rozvodovost. Což je podle mě strašné číslo! Je to vlastně takové manželské bingo. Takové „kámen, nůžky, papír“. Vyjde, nevyjde. Nedokážu posoudit, jakou roli v tom hraje mladická nerozvážnost v kombinaci se zodpovědností, jako tomu bylo u mě. Prostě se to ode mě tehdy čekalo a společenské klima druhé poloviny minulého století bylo u nás takové. Dnes je toto klima úplně jiné. Jiná je emancipace žen. Ekonomická samostatnost hraje větší roli. Jiné jsou hodnotové žebříčky společnosti. Pomoc státu mladým rodinám je výrazně menší. Ale pevně doufám, že zamilovanost je stejná.

Tak si po pěti letech dělám malou soukromou inventuru těch desítek párů, před kterými jsem hrdě prohlásil, že jejich manželství je podle právního řádu České republiky právoplatně uzavřené. Statisticky vzato, je u nás pod křídly městského úřadu zhruba 80 sňatků ročně. Je nás na to šest, takže za ty roky to je přibližně 75 svateb. Z toho polovina rozvodů, budu-li se držet jen těch statistických průměrů. I když tajně doufám, že ty „mé“ svatby se tolik nerozvádí...Přesto pokaždé optimisticky hledím na mladé páry, které už tím, že stojí v obřadní síni, potvrzují, že stejně jako já ctí tradiční hodnoty jako je rodina a manželství. Přestože – na rozdíl ode mě – nejsou ze staré školy.

Foto
Jiří Jaroch

kralovka_03kralovka_07_DSC6129_DSC6204_JAR3010_JAR3004_JAR4132_JAR4135_JAR4143_JAR9956


Svatba u u studánky Královka


Vážení snoubenci!

Vítejte na kousku české země, který je pozoruhodný svoji historií. Který je magický stejně jako události, které se tady staly. Který důvěrně znáte, stejně jako znáte jeho historii. Je to studánka Královka, do které odhodila podle pověsti prchající Eliška Přemyslovna klíče od zemských pokladů. Byli jste protagonisty divadelní rekonstrukce, která se zde i díky vám před několika lety odehrála. Proto vaše svatba právě zde není náhodou. Dali jste tím jasně najevo že víte, kam patříte a kde je váš domov. Dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste toto významné místo našich dějin zvolili za místo své svatby. A také mi dovolte, abych vám pogratuloval k jistému druhu občanské statečnosti, který rozhodnutím uzavřít manželství jasně dáváte najevo. Hodnotové žebříčky naší současné společnosti občas vytvářejí optický klam devalvace takových hodnot, jako je statečnost, čest nebo láska. Ale nenechte se tím mýlit. Není nic čistšího a krásnějšího, něž láska. A nejúžasnější věci na světě si nikdo nemůže koupit. Ty můžete jen darovat, nebo dostat. Vy už jste si tyto krásné věci darovali, stejně jako u vás proběhla výměna genetických informací. Důkazem je váš krásný syn. Našli jste klíče ke svým srdcím. To je největší poklad na světě. Dnes, tady jste obklopeni svými blízkými. Važte si svých rodin a také přátel. Cesty opravdových přátel se mohou na dlouhé roky rozdělit. Ale pak je potkáte – třeba na místě, jako je toto – a jsou to stejní lidé. Jako by to bylo včera, kdy jste spolu zpívali. Protože opravdoví přátelé přicházejí, když už všichni odešli. Myslím, že vaše družina svoji královnu neopustí. Dnes, za několik minut, se stane vaše společná cesta cestou, která bude i kodifikována a stvrzena zákonem. Není to málo, Je to projev vaší vzájemné zodpovědnosti a úcty. Dobře víte, že to nebude vždycky jen bezstarostná jízda na nablýskaném motocyklu. (Ženich byl motorkář). Ještě bude pršet, bude zima. Ale taky bude svítit slunce a obloha bude modrá jako dnes. Teprve teď se vám budou se všemi důsledky všechny strasti dělit dvěma a radosti násobit. Přál bych vám, aby vždycky, když se podíváte vedle sebe, byl tam ten druhý. Protože dva je víc než jeden. Jste to vy.

Následoval úryvek z divadelní rekonstrukce hry Královka, ve které nevěsta hrála Elišku Přemyslovnu. Kamarád Pepa Mansfeld v roli strážce zemí českých požehnal a vypustil dvě bílé holubice. Paní matrikářka Hořejší mi řekla, že už viděla hodně svateb, ale tohle že ji dojalo. Fakt je, že bílé holubice, březový háj kolem studánky a modrá obloha nad bílichovskými lesy byly téměř kýčovitě krásné. Poté jsme určili světové strany - to kvůli citátu básníka. H. Heine – Manželství je moře, ke kterému dosud nevynalezli kompas. A pak už následovaly jen přípitky na zdraví a večer krásná oslava s přáteli v chaloupce v Hořešovicích, kam jsme jako kluci chodili na venkovské zábavy.

Přikládám ještě dvě verze pověsti o studánce Královka. Ať se tehdy stalo cokoliv, jedno mají společné. Je to něco, co prolíná českou historií už dlouho a z čeho jsme se, zdá se, vůbec nepoučili. Je to rozkrádání naší země cizáky. Ať už pod záminkou ochrany, pomoci, demokracie nebo čehokoliv jiného. Máte-li stále chuť se poučit, přečtěte si pověst o tom, jak to bylo s klíči od zemských pokladů, královnou Eliškou Přemyslovnou a jejím mužem králem Janem Lucemburským.


Pověst o studánce Královka

Když podle pověsti prchala královna Eliška před svým mužem králem Janem Lucemburským z Čech do Bavor, aby zabránila královi prodat českou korunu, chtěla si odpočinout u lesní studánky. Ze studánky se vynořil stařeček, který jí řekl, že je strážcem české země a aby mu svěřila do opatrování zlaté klíče od královské klenotnice. Až se bude královna vracet do Čech, najde klíče uložené u poustevníka u třebízské skály. Královna tedy hodila klíče do studánky a ujížděla před svými pronásledovateli dál do lesu. Sotvaže zmizeli v lese, stařeček se změnil v černý mrak, v ruce držel sedm zlatých klíčů, které se proměnily v ohnivé blesky a sluhové krále Jana padli omráčeni do trávy. Tak tam leželi celé odpoledne, celou noc a ještě celý příští den. Pak už od pronásledování královny Elišky upustili. Královna Eliška pobyla v Bavořích půl třetího toku. Při návratu do Čech její první cesta vedla k třebízské skále. Viděla čistý pramen vody a u něj chatrč poustevníka. Ten jí vrátil klíče a vyprávěl, že je před půl třetím rokem nalezl na dně studánky, pak se mu zjevil bělovlasý stařec a nařídil mu, že musí klíče dobře opatrovat.


Další verze o Královc
e

V lesích nad Líským je pěkná studánka s velmi chutnou vodou. Stojí nad ní kaplička, která chrání její čistotu. O té studánce si lidé vyprávěli zajímavou pověst. Není to prý jen obyčejná lesní studánka. Je to kouzelná studánka, která má svého zvláštního strážce. Jeho duch se stále vznáší nad studánkou. Je to bělovlasý stařeček, který patří mezi ochránce České země. Dlouho panoval v Čechách rod Přemyslovců. Roku 1306 však byl v Olomouci zavražděn mladičký král Václav III. a jím vyhynul přemyslovský rod po meči. Zůstaly jen dvě Přemyslovny: Anna a Eliška. Eliška se potom provdala za Jana Lucemburského a českým králem se stal cizozemec. K Čechám však nepřilnul a nevládl dobře. Obklopil se svými přáteli, s nimiž dlel stále někde za hranicemi a o Českou zemi se nestaral. Přijížděl do Čech jen když na své válečné výpravy potřeboval peníze. Královnu Elišku to velmi trápilo. Marně ho prosila, aby se věnoval více vladaření a nepotuloval se stále mimo zemi. Král si nechával stále radit cizími a nejraději by byl české království vyměnil za kraje blízké Lucembursku... S Eliškou se rozhněval, vzal jí nejstaršího chlapce a dal ho na vychování ke strýci do Francie. Když zase jednou král neměl peníze, napadlo ho, že si je opatří prodejem české koruny. Královská klenotnice však měla sedm různých zlatých klíčů a sedm strážců z nejvěrnějších českých rodů. Každý z nich měl jeden klíč. Král Jan si tedy nechal předvolat strážce a chtěl, aby mu vydali klíče od klenotnice. Věrní strážcové však dobře pochopili králův úmysl, že shání peníze na další válečné tažení. Dohodli se a klíče odevzdali královně Elišce. Ta odmítla Janovi klíče vydat a tím na sebe obrátila jeho hněv. Rozhodla se raději uprchnout k příbuzným do Bavor. Zlaté klíče vzala sebou. Prchala na koni v doprovodu několika českých pánů. Sotva že z Prahy vyjela, král Jan zjistil, že zmizela a poslal za ní své lidi. Královna ujížděla silnicí ke Slanému. Projela Slaným bez zastávky. Když se ale blížila za Slaným k lesům, koně již byli příliš uhnaní. Bylo nutno si odpočinout a tak zamířili ke studánce. U ní seskočili s koní, napili se čisté vody, vytasili meče a čekali na své pronásledovatele. Byli odhodláni bránit svou paní do posledního dechu. Eliška také seskočila s koně a chtěla se napít ze studánky. Sotva se nahnula nad hladinu, voda se zčeřila a z vody se vznesl bílý obláček, který se změnil v bělovlasého stařečka s dlouhým vousem a milou, usměvavou tváří. Královna se ho ulekla, ale stařec ji sám oslovil : "Nelekej se mne, královno, jsem strážcem země české a vím, že prcháš před svým mužem do ciziny. Vím také, že vezeš sebou zlaté klíče od klenotnice. Svým pronásledovatelům bys daleko neutekla, budou tu za chvíli. Nesluší se však, aby česká královna nosila klíče od české koruny do ciziny. Svěř je mé ochraně. Jsem jedním z prvních jejích strážců. Hod' je do studánky!" "Bojím se, stařečku, co když je tu někdo najde," úzkostlivě odpověděla královna. "Neboj se, královno, u mne budou v bezpečí. Bdím nad českou zemí celá staletí. Klíče ve studánce nezůstanou. Až se budeš vracet zpět, zastav se u poustevníka u třebízské skály, tam je najdeš uložené. A pospěš, pronásledovatelé se blíží, honem na koně." Královna se ještě rozmýšlela, má-li stařečka poslechnout, ale potom se zahleděla do jeho milé tváře a s důvěrou hodila sáček se zlatými klíči do studánky. "Děkuji ti ze srdce, milý staroušku, opatruj je tedy dobře," a už ujížděla se svými věrnými dál do lesů... Sotvaže zmizeli v lese, už tu byli poslové krále Jana. Ale duch studánky se náhle změnil v černý mrak. V ruce držel sedm zlatých klíčů, které se proměnily v ohnivé blesky a sluhové krále Jana padli omráčeni do trávy..... Leželi tam celé odpoledne, celou noc a teprve k večeru příštího dne procitli. Začali se shánět po svých koních, kteří, hnáni hladem, se rozběhli po lese. Rozhlíželi se, kde to vlastně jsou, a tu viděli pod mohutným starým dubem sedět jakéhosi bělovlasého starce. "Neviděl jste dědoušku, tady naše koně?" "Ne, ty jsem neviděl, budou se asi pást v lese." "A neviděl jste tudy jet nějakou paní na koni v průvodu jezdců?" "Ano, tu jsem viděl, ale to jste hrozně zaspali, to bylo včera zrána." "Marně bychom se namáhali, už ji nedohoníme." řekli si sluhové. "Ta bude pomalu v Bavorsku." Trvalo hezky dlouho, než schytali své koně a vydali se na zpáteční cestu do Prahy. "Pro vašeho krále mám vzkaz," řekl dědoušek. "Vyřid'te mu mé proroctví. Protože nemá Čechy rád a českou zemi by nejraději vyměnil za jinou, protože nadržuje cizím a stále se toulá jinde, nezemře v české zemi, ani v ní nebude odpočívat." Král Jan, když vyslechl proroctví, zamyslil se - a od té doby již neměl chuť měnit české království. Královna Eliška pobyla v Bavořích půl třetího roku. Teprve potom se s králem udobřila a odtud se pustila k třebízské skále. Viděla čistý pramen vody a spatřila pod skalou i malou poustku. Sama se tam rozběhla. Poustevník ji dal zlaté klíče. Vyprávěl, že před půltřetím rokem nalezl klíče na dně studánky. I jemu se zjevil bělovlasý stařec, vysvětlil mu, že jsou to jeho klíče od české koruny a nařídil mu, aby je dobře opatroval. Sotva skončil vyprávění, zčeřila se voda a bělovlasý dědoušek se vznesl nad vodou. "Vítám tě, milá královno, dlouho jsem na tebe čekal. Snad už ted' bude král moudřejší. Ale poslechni mne a nejezdi do Prahy, uchyl se na Mělník." ... a než se nadáli, rozplynul se ve vzduchu...Královna ho poslechla. Místo do Prahy, rozjela se na Mělník. Odtud každým rokem zajížděla ke studánce. Dala ji vyzdít a postavit nad ní kapličku. Studánce dali jméno Královka a říkají jí tak dodnes.