Drwal zamkowy a zámecký dřevorubec

Poláci a Češi v přátelském klání v Javorníku Na Jánském vrchu lítaly třísky a sekery Řev motorových pil v sídle biskupů Jak jsem vzbudil mistra světa

Drwal zamkowy a zámecký dřevorubec Drwal zamkowy a zámecký dřevorubec

Lidí, kteří pracují rukama a ještě je to baví, si nesmírně vážím. Navíc když u té rachoty musí ještě setsakramentsky myslet. Tu úctu jsem měl už k mému tatínkovi. Ten mě totiž naučil si té práce vážit tím nejlepším způsobem na světě – vždycky mi něco trpělivě vysvětlil a ukázal a pak mě přibral do party jako pomocníka. A tak jsem uměl zatloukat hřebíky, rýt a tisknout linoryty a řezat na cirkulárce už od dětství. Snad proto mám tolik rád kováře, dřevorubce, mechaniky a zedníky a řezníky. Myslím, že mi budete věřit, že jejich podání ruky je mnohem pevnější a upřímnější, než třeba podání nějakého politika. Který je navíc ještě pomalý na síti – jak říká kamarád Jirka Šíma v jedné své hře. Je tedy zcela logické, že v kombinaci s letitým kamarádstvím Jirky Vorlíčka, jinak také čerstvého mistra ČR v dřevorubeckých disciplínách, jsem se ocitl v roli moderátora dřevorubecké soutěže i v krásném zámeckém parku Jánského vrchu v Javorníku. Jsou tam fakt skvělí lidé. Mají to do Klodzka desetkrát blíž než do Prahy. Chleba je tam o dvou zatraceně tvrdých kůrkách a jejich kamarádi v Klodsku to vědí určitě víc, než jejich kamarádi v Praze. Taková dřevorubecká soutěž je zatraceně těžká na přípravu a musí být vždycky jeden frontman. Jeden frajer, který to všechno připraví, všechny zblázní a zorganizuje. Maká a po nocích nespí a zdají se mu divoké sny o tom, že v den soutěže leje a leje. Tak takový frajer je v Javorníku Franta Vitásek a v den soutěže od rána lilo a lilo a nebyl to sen. Když jsem dorazil v půl třetí ráno do přívětivého hotelu pod zámkem, podle domluvy jsem telefonem vzbudil mistra světa, Evropy a republiky Mirka Geržu. Rvalo mi to srdce, ale on byl v pohodě. Se stejnou pohodou potom zvítězil. Ale když jsme se ráno probudili do něčeho, co ve filmu Na samotě u lesa skvěle glosoval úžasný pan Kemr („chčije a chčije..!), moc v pohodě jsme nebyli. Ale vitální Vitásek se svým nezdolným optimismem a energií pravil „No co, tak začneme a ono přestane“. A vyrazili jsme do hustého deště a za dvě hodiny se stalo, jak řekl. Zdá se, že duch svatý, který bezesporu tento pozoruhodný zámek – v minulosti letní sídlo biskupů z Vratislavi (Wroclaw, Breslau) – ochraňuje, rozfoukal mraky chmur a pochybností na obloze i na tvářích mistrů dřevorubců z Polska i Česka. A tak se vesele házelo dvoubřitou sekerou, ve které je naprosto excelentní Mirek Gerža. Bezvadná disciplína je řezání koláčů v dané diferenci tloušťky v časovém limitu nebo paralelní odvětvování přeslenů. Velký ohlas sklidilo i řezání dvoumužnou břichatkou. Vesele soutěžilo i obecenstvo a naprosto nejlepší byla parta „Hulánů“, kteří přijeli na koních a kteří vymysleli novou kategorii – řezání dvoumužnou břichatkou ve čtyřech. Také se volně sochalo z připravených kmenů, ze kterých se díky šikovným rukám chlapů z Polska i od nás vylouply řetězy z jednoho kusu kmene, hlavy, postavy, hřiby, zaseknuté sekery nebo korbele či poháry. Bylo veselo a pohoda. Nepředstírané veselo a pohoda. I proto si lidí, kteří pracují rukama a ještě je to baví, nesmírně vážím. A navíc mě baví za nimi jezdit přes celou republiku – třeba až k polským hranicím do Javorníku!

P. S. Mimochodem – víte, jaký je rozdíl mezi dřevorubcem z Javorníku a dřevorubcem z Kanady? Žádný! Oba si za týden vydělají na cestu do Prahy.

Drwal zamkowy a zámecký dřevorubec