Elektro České Středohoří 2012 – II

Máme nabito, do sedla! Skládka pod kapličkou aneb Češi sobě Zlonice včera a dnes Zlonické zvony a Antonín Dvořák Šlapaje si to od Šlapanic Bříza a světová česká typografie Přistání na letišti v Roudnici nad Labem

elektro 2012
Elektro České Středohoří 2012
Máme nabito, do sedla!

Nejde o válečné tažení, ale nabito pro jistotu máme. Jednak proto, abychom vyzkoušeli limity a parametry elektrického kola (navíc ještě s unikátním českým dvoukolovým kitem vpředu), a také proto, že České Středohoří, jsa naším domovem, opravdu láká celý život. Takže je zcela logické, že první velká cesta je namířena po vlastních starých stopách na letiště v Roudnici nad Labem a na horu Říp. K oběma nás poutají mnohaleté přátelské vztahy s nadšenými místními patrioty. Na roudnickém letišti jsme Vlastovi Dvořákovi, „Šantánovi“, pomáhali s nejednou akcí a on také pomáhal nám. Memorial Air Show, TV a rozhlasová natáčení, Para Country Show, balonové fiesty, natáčení filmu se starou krásnou Dakotou nebo dnes už legendární vyhlídkový let mojí maminky s akrobatickým Zlínem. A k Řípu nás pojí mnohaleté přátelství s úžasným vypravěčem a pábitelem Jirkou Vovsem, který byl dlouho „pánem hory“ a za doby jeho působením vzkvétala restaurace v turistické ubytovně a prohlídky v rotundě nebyly nudné. Náš trénink na přímý televizní přenos z Mt. Everestu se odehrál v roce 1994 právě na Řípu. Nemluvě o rekonstrukci prvovýstupu praotce Čecha na Říp, kterou jsme spolu s Martinem Tankwayem podnikli v roce 1995. A tak jsme po testovacím doladění a přemontování čidla snímače šlapání na zadní kolo vyrazili s elektrickým tříkolem Guewer s kitem Dandy od pivovaru Antoš a kostelu svatého Gottharda ve Slaném po silnici číslo 118 směrem na České Středohoří. Baterie je nabitá, válka s kilometry může začít!

Skládka pod kapličkou aneb Češi sobě

To jsou panoramata! Obilí voní, ptáci zpívají – fakt zemský ráj to napohled. A to ještě „když ale uvidím na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci“. Na Seifertovy verše jsem si vzpomněl mnohokrát – i pod Mt. Everestem, Shisha Pangmou, Manaslu, Makalu,Čang Se, Pumori nebo Lhotse. Je to prostě tak a funguje to – tady jsme doma! A tady, v těch zvlněných polích s remízky a kopečky, v tom obrázku typické české krajiny s drobnokresbou, nás to bere. Bere to dech víc, něž když lapete po kyslíku někde v šesti kilometrech a před vámi jsou úchvatná himálajská panoramata. Po silnici číslo 118 se vám panorama s pohledem na Říp otevřou několikrát. Ze Slaného sjíždíme do Želevčic a pak první výškový zlom. Sjezd do Bakova a výjezd, na jehož hraně se otvírá krásný pohled na Zlonice a Říp. Láká v dálce svým majestátním klidem, jako oáza ve zlatých dunách obilí. A tak stavíme na příjezdové cestě k technické budově na okraji silnice, kousek pod malebnou kapličkou. A hle zde – malebná skládka! Čurbes, hnus. Přemýšlím, jaké estetické a morální hodnotové žebříčky má v hlavě člověk, který tady vyklopil ten svinčík. A jaký svinčík má ještě v hlavě, si netroufám domyslet. Aby to měl doma hezké – přece si ten bordel nenechá na dvorku nebo, nedej bože, se nebude obtěžovat zavézt to do sběrného dvora. Pak si někde u piva po dovolené vypráví s kamarády, jak to mají jinde v cizině pěkné. Možná proto, že tam nemají tolik soběstředných pitomců, žijících systémem po nás potopa. Ale u nás? Co my?! A ať se stát postará! To jsou panoramata!

Zlonice včera a dnes

Je to jako výlet v čase. Před námi v dálce Říp a cesta zve kupředu, stále na sever. Sjíždíme do Zlonic, ze kterých pochází mnoho známých i známých. Známých kamarádů a známých osobností. Z té první skupiny například mlynářská rodina Loučkova nebo rodina pana Karla Malečka. S těmi druhými jsme se, bohužel, míjeli v čase. Městys Zlonice se nachází sedm kilometrů severně od Královského města Slaný. Ke dni 31. 12. 2008 zde žilo 2333 obyvatel. Nabízím zajímavé srovnání s rokem 1932, které je důkazem toho, jak vzkvétala první republika a jak nám pod křídly Evropské unie města a obce v podstatě chátrají, byť plné relativně spokojených obyvatel s plnými nákupními koši v nákupních centrech cizích firem. A to si netroufám srovnat, kolik pracovních míst je ve Zlonicích dnes a kolik jich bylo tenkrát.
V městysi Zlonice (2530 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel, Obchodní grémium) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 lékaři, zvěrolékař, 2 autodopravci, biograf Bratrství, výroba cementového zboží, 2 cihelny, 3 cukráři, cukrovar, 3 čalouníci, 3 výroby čerpadel, drogerie, dřevoobrábění, fotoateliér, galanterie, hodinář, 9 hostinců, hotel Koruna, hřebenář, knihkupec, konsum Včela, košíkář, obchod s kuchyňským nářadím, továrna na kůže, lékárna, akademický malíř, mlýn, 2 modistky, 5 obchodů s módním zbožím, opravy motocyklů, pivovar, radiopotřeby, sladovna, sochař kamene, Občanská záložna, Živnostenská záložna, 2 stavitelé, studnař, velkostatek, vinárna, zubní ateliér, železářství.
Ale pojďme od světských záležitostí také k těm duchovním. Dvě majestátní červenohnědé věže barokního kostela jsou dominantou Zlonic. Barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie nechali vystavět na místě původní středověké svatyně hrabata Kinští v letech 1727 – 35. Postaven byl Františkem Maxmiliánem Kaňkou a Ferdinandem Hübnerem. Vnitřním zařízení pochází od Josefa Kleina z let 1738-1746. Nástropní malba je dílem Adolfa Liebschera, sochařská výzdoba pochází od Josefa Kleina. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie je vrcholně barokní stavba na půdorysu kříže. Dvojice věží po stranách presbytáře byla vystavěna v roce 1744 stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, z jehož dílny pochází i barokní fara. Střecha je mansardová, věže mají cibulovité báně. Ale zpět z výletu v čase. Z baroka do Nového světa!
 
Zlonické zvony a Antonín Dvořák
Antonín Dvořák a jeho památník patří ke slavným momentům historie a současnosti Zlonic. I jeho inspirovaly zvony ve zlonickém kostele. Osud této méně známe symfonie je pozoruhodný už tím, že autor nikdy neslyšel realizaci svého díla. Symfonie č. 1 c-moll, Op. 3, B. 9, Antonína Dvořáka zvaná "Zlonické zvony" (The Bells of Zlonice), byla zkomponována v únoru a březnu 1865. Dílo bylo napsáno v romantickém stylu a bylo inspirováno hudbou Beethovena a Mendelssohna-Bartholdyho. Dvořák tuto symfonii zkomponoval a prodal ji v konkurzu kdesi v Německu, a již ji nespatřil, a jeho přesvědčení, že je již nadobro ztracena a zničena bylo stále silnější. Sám pak symfonii přidal na seznam svých skladeb z mládí, které považoval za ztracené. Ale v roce 1882 ji jistý Dr. Rudolf Dvořák (nebyl s ním příbuzensky spřízněn), dvaadvacetiletý student, spatřil vystavenou v jedné lipské knihovně a zakoupil ji. V té době nebyl ještě skladatel Dvořák příliš znám, ačkoli již napsal šest symfonií, z nichž pouze jedna [šestá] byla publikována a jen tři z nich [třetí, pátá a šestá] byly provedeny. Rudolf Dvořák měl stále rukopis u sebe, aniž by se o něm kdykoli komukoli zmínil, až do své smrti o 38 let později, roku 1920, kdy dílo přešlo dědictvím na jeho syna. Její autenticita byla prokázána bez nejmenších pochyb, nebyla však provedena až do 4. října 1936 (v Brně, orchestrem vedeným Milanem Sachsem, dirigentem chorvatského orchestru). Byla vydána roku 1961, a byla poslední z Dvořákových symfonií, která byla provedena i publikována. První symfonie byla jedinou z Dvořákových symfonií, u které skladatel nikdy neslyšel její provedení, a která nebyla nikdy revidována. Titulek The Bells of Zlonice nebyl na samotné partituře uveden, ačkoli jej tak Dvořák patrně nazval, pro případ, že by se byla našla. Dílo prvotně sestávalo jen ze tří vět, a allegretto bylo doplněno později. První věta, Allegro, je v původní verzi nejdelší ze všech vět jeho symfonické tvorby. Jeho první symfonie byla nahrána vícekrát, ovšem první kompletní záznam byl pořízen roku 1966 Londýnským symfonickým orchestrem vedeným Istvánem Kertészem. Tolik k Antonínu Dvořákovi, jehož památník ve Zlonicích určitě stojí za návštěvu!

Šlapaje si to od Šlapanic

Říp přitahuje svým magnetismem, který je vyhlášený. Střelka každého kompasu se z něj na kopci úplně zblázní a ukazuje světové strany tak, jak to chtějí duchové hory a ne zemská polarizace. Zastavujeme se u kapličky nad Šlapánicemi. Někdo tam, buď z přehnané oddanosti bijíc hlavou nebo spíše z vandalismu, rozbil sklo na obrázku Panny Marie. Možná se někomu zbláznila střelka kompasu v hlavě... Táhlým sjezdem do Šlapanic pokračujeme do mírného kopce. Od „Kopce“ s velkým K, tedy Řípu, jsme ale ještě daleko a optická orientace je jasná – vpravo z hlavní silnice odbočujeme na Radešín. Kus cesty jedeme s krásnou slečnou, které to na kole opravu sluší. Její krásná hlava by si určitě zasloužila krásnou přilbu, pokud možno s krásným homologačním štítkem. Přátelsky jí dáváme příměr tvrdosti, respektive měkkosti zákona vzhledem k jejímu věku a povinnému nošení přilby, a tvrdosti hlavy a silnice při případné konfrontaci. Loučíme se s přáním dobré cesty. V Radešíně je radost se zastavit na občerstvení a posedět s chlapy na lavicích před hospodou, pod krásnými a profesionálně prořezanými vzrostlými stromy. Když jsem se tu zastavil nedávno na motorce, vyprávěli, jak jim vítr při zábavě málem sebral stan. Ale jsou zvyklí si poradit. Klábosíme o elektrickém kole a o poprsí slečny, která je na titulní straně katalogu elektrických kol. Myslím, že jejich pivko je po celodenní šichtě na poli při žních nebo v dílně opravdu zasloužené! Ale magnetismus Řípu je silnější, než magnetismus českého piva. Jedeme dál!

Bříza a světová česká typografie

Bříza je malebná vesnička kousek od naší nejslavnější české hory. Ale málokdo ví, že se zde také tisknou unikátní české typografické výrobky. Tak zvaný merkantil – tedy příležitostný tisk. Používají se klasické techniky knihtisku a ražby. Můj kamarád a také člen stejného Rotary klubu Praha Petr Řehák tu dává zajímavou práci šikovným „Břízákům“. Byl jsem se podívat ve výrobě a jako vyučený knihtiskař jsem zaplesal. Knihtisk není mrtvé řemeslo! A tak například svatební oznámení pro anglickou královskou rodinu, vizitky našeho pana prezidenta nebo tajemníka Evropské unie pocházejí právě odtud. A protože Petr je vyloženě renesanční člověk a patriot se vztahem k historii, renovuje postupně sídlo firmy - venkovský zámeček, kterému léta kolektivizace a JZD dala pořádně zabrat. Naše slánské Dividýlko hrálo v Bříze díky jeho pozvání v místním kulturáku. Nedávno jsem tam byl pozván na úžasný maškarní ples, jehož návštěvníci také ocenili naši cenu do tomboly – slánské pivo Antoš. Produkty Petrovy společnosti Bohemia Paper najdete i v noblesních prostorách Národní galerie na Staroměstském náměstí, stejně jako ve významných institucích po celém světě. Ale vězte, že to krásné řemeslo, tištěné nebo ražené na ruční či jiný speciální papír, vzniká v Bříze. V malebné vesničce, ležící kousek od naší nejslavnější české hory.

Přistání na letišti v Roudnici nad Labem

Cíl této etapy je jasný. Na letišti v Roudnici nad Labem, v hotelu Spitfire, je naše základna. Zdá se, že přes to, že zapínáme pedálový asistent poměrně často na nejvyšší stupeň, lithiová baterie vykazuje ještě poloviční kapacitu nabití. V Bříze se napojujeme na silnici číslo 240 a tradá na Račiněves! Letdiodová světla, svítící díky velké baterii i při zastavení, jsou zárukou bezpečné jízdy. Tedy nejen vidět, ale také být viděn! Známá zastávka s motorestem a čerpací stanicí „U krobiána“ zve na dobré presíčko. Tak, jako ostatně na každé zastávce, je spojena s malou debatou o elektrických kolech a skútrech. Jsme rádi, že se k nám lidé hlásí a že je téma elektromobility zajímá. Nakonec, 4 miliony a 700 tisíc registrovaných aut v ČR je určitě důvodem k zamyšlení. Kde budou ve městech parkovat? Kdo ty zplodiny má dýchat? A kdo to ježdění bude financovat? Elektrické kolo nebo skútr je určitě odpovědí na některé otázky, spojené s městskou a příměstskou dopravou nebo rekreační cyklistikou a turistikou. O dopravě mezi vesnicemi ani nemluvě! Sto kilometrů na kole s asistovaným šlapáním pořídíte za 3 Kč, sto kilometrů na elektrickém skútru za 5 Kč. Ze Slaného jsme vyčerpali bratru tak korunu padesát a jedeme dál – podle hesla balonového létání je třeba přistát do západu slunce. To se nám téměř daří a tak už za 1200 metrů přistáváme na letišti Aeroklubu Roudnice nad Labem. Šárka, jejíž přívětivý úsměv můžete potkat na čerpací stanici na letišti, všechno připravila. Dokonce jsme zváni na výborné šunkofleky v táboře leteckých modelářů, který se koná tradičně právě tady na letišti. Večer ve stanu u dobrého roudnického vína s dobrými lidmi – uznejte, že to byl opravdu dobrý cíl této etapy!

Standa Berkovec, foto taktéž

Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012Elektro České Středohoří 2012