Lodě patří k vodě

Přemek je pořád Bojar Marina, Carina a Titanic Jak básníci přicházejí na palubu

Lodě patří k vodě

Jsou přátelství, zocelená ohněm. Ohněm malých i velkých bitev, malých i velkých průserů, malých i velkých revolt, malých i velkých lásek. S kladenským výtvarníkem Přemkem Povondrou „Bojarem“ mě pojí mnohaleté přátelství, zocelené bitvami, revoltami i průsery na poli výtvarném a kulturním. Zocelené ohněm už jen proto, že jsme oba pracovali ve výtvarných atelierech – tehdejších odděleních propagace – ve městě s rudou září z vysokých pecí. Kousek od sebe, v srdci Kladna, na kraji oceláren. On v propagaci Poldi SONP, já ve výtvarném oddělení s tiskárnou Okresního kulturního střediska. Naše revolty, které by asi pro mnohé dnes byly nepochopitelné, v té době zaváněly průsery a smrděly kriminálem. Patřili jsme k partě, která zakládala výstavu Kladenské dvorky, tiskli načerno pééfka pro faráře, zakázané věci a tak. Přemkův prvomájový transparent „Dýcháním za delší život“ ho stál málem místo. Celou tu dobu, počítám že tak 35 až 40 let, Přemek vede neúnavně dětský výtvarný kroužek. Neúnavně mu v tom pomáhá jeho paní. Tiše mu závidím takovou oporu. To je základ úspěchu muže. Přemek to ví je za to své ženě vděčný. Myslím, že jeho první žačky už budou možná mít vnoučata... Aktivně pomáhal hnutí Stonožka a spolu s dětmi z celé republiky,  norskou královnou a Bělou Grán Jensen pomohl sehnat mnoho miliónů korun na zdravotnickou techniku. Když jeho syn dostal švédskou balonovou výtvarnou cenu, jel s ním pro tu cenu vlakem přes tehdejší NDR a napsal o tom úžasnou a vtipnou knížečku, která je vlastně jakousi cestopisnou črtou i revoltou proti zákazům v oblasti kultury té doby. Přemek je prostě BOJAR s velkým B a má pořád neuvěřitelnou jiskru, entuziasmus a energii. To doslova tryská i z jeho obrazů, ilustrací, grafických listů i výtvarných realizací. Je totiž velmi talentovaný, ale zároveň i všestranný a pracovitý. Mít tak takové politiky, kurva, to by se nám žilo! Ale zpátky od literatury sci-fi k literatuře faktu a jiné. Právě kvůli křtu knihy „Lodě patří k vodě“ jsme se potkali v Marině Vltava v Nelahozevsi. Přemek knihu ilustroval a roztomilé básničky do ní napsal básník Pavel Volf. Znají se s Přemkem od vojny, takže opravdu přátelství, zocelené bitvami! Knížka je skvostná a potěší nejen děti. Vyšla i díky Petrovi Koženému a jeho paní Květě. To jsou domácí páni ve zmíněném přístavišti, které je úžasné! Přístaviště, tankování, restaurace a hotel s parkováním a dětským hřištěm. To všechno najdete pod zámkem v Nelahozevsi, spolu s šestnáctimetrovou lodí Carina. Setkání bylo velmi příjemné, stejně jako koncert „Kožak Boys“ i malý výlet po Vltavě na palubě Cariny. A protože improvizace byl kdysi náš styl práce i odboje, vznikla na poslední chvíli i tato kmotrovská řeč:

„Dámy a pánové, vážení hosté – dobrý den. Dnes je sice 30. října 2011, ale v mnohém mi dnešní situace v naší zemi připomíná noc ze 14. Na 15. dubna roku 1912. Na palubě Titaniku se ještě hraje, hoduje a tančí, zatímco se přepážky lodi postupně plní vodou a loď se začíná potápět. A to cestujícím do poslední chvíle tvrdili, že se tahle loď nemůže potopit! Ale já jsem optimista a doufám, že takhle naše země nedopadne. Je mi ctí i potěšením býti u křtu knihy těchto pánů – Volfa a Povondry. Jsme s Přemkem na jedné pomyslné palubě už dlouho a taky na ní zůstaneme. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že vyšla tato krásná kniha pro děti. Jsem vyučený knihtiskař a prošel jsem i ruční a strojní sazárnu. Proto bych chtěl poděkovat i paní Jiřině Hanzlové, která svědomitě a profesionálně dělala korektury. I když v případě Pavla neměla velkou práci... Kultura našeho jazyka, bohužel, upadá v mluvené i psané podobě. Velké poděkování patří i Petrovi a Květě Koženým. Dovolte, abych přednesl básničku z knihy, věnovanou právě této Marině Vltava.

Na toho, kdo pluje někam,
po řece, vedrem zmožený,
nové přístaviště čeká,
co stavěl Petr Kožený.
Když se čas oběda blíží,
může si tu, co chce dát.
A komu se víčka klíží,
dokonce i nocovat.

Tolik básnička, věnovaná vašemu přístavišti. A protože je tomu sto let a pět měsíců, kdy byl spuštěn na vodu 269 metrů dlouhý Titanic, připravili pro vás pánové také plavbu lodí. Je kratší a mladší, ale určitě se nepotopí! Je to Carina z roku 1930, dlouhá 16 metrů. Takže dobrou plavbu knize i vám!“.
A taky že se nepotopila! Doufám, že naše republika, menší než Amerika, dokonce menší než Řecko, se také nepotopí. Tolik o poetickém nedělním odpoledni 30. října u Vltavy pod nelahozeveským zámkem a bojem zoceleném přátelství.

Foto Aleš Povondra, info: www.marinavltava.com

Lodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k voděLodě patří k vodě