Svatba u Královky

Kouzelná studánka v lesích Klíče od zemského pokladu a od matriky Pohádkový dědeček Pepa a jeho holubice

Svatba u Královky

Jsou některé povinnosti radního, které považuji spíše za privilegia. A také si jich tak vážím. Troufám si říci, že v městské radě u nás ve Slaném se opravdu nekšeftuje a neuplácí. Proto mluvím o milé pravomoci, které se mi v Královském městě Slaný dostalo – o oddávání. A když ještě přijde můj dávný kamarád a přeje si, abych oddal jeho dceru na místě blízkém mému srdci, je to opravdu radost.

To místo se jmenuje Královka a je to studánka, ležící na kraji bilichovských lesů u vesničky Líský. No a protože můj tatínek s maminkou vybudovali v bilichovských lesích rodinnou chatu, mám na tato místa více než milé vzpomínky. Navíc jsme tam s kamarádem a mým souputníkem ve slánské tiskárně Pepou Mansfeldem a také zmíněným otcem nevěsty Zdeňkem Dundrem protancovali na lidových zábavách v Hořešovicích, Klobukách, Pozdni, Panenském Týnci a dalších vesnicích nejedny boty a propili nejednu poslední učňovskou korunu. A v Žerotíně u legendárního Vaška Ševčíka v trampské hospůdce přetrhli nejednu strunu na kytaře a naučili se nejednu pěknou písničku. Jistě uznáte, že tohle všechno v kombinaci s mým patriotismem a hrdostí radního způsobilo, že jsem kývl opravdu rád a udělal si na svatbu čas. I když to, přesně podle Murphyho zákonů, s termínem nebylo jednoduché.

Protože mí kamarádi jsou v patriotismu – a troufám si použít i slovo, které je už v dnešní době trochu devalvované podivným socialismem Evropské unie, blahobytem a globalizací – slovo vlastenectví, stejní jako já, mají ke studánce Královka podobný vztah. Na rozdíl ode mě ho dokázali proměnit v několik krásných setkání, kdy nastudovali vlastní hru o pověsti s královnou Eliškou Přemyslovnou, která sem údajně vhodila klíče od zemských pokladů.

A královnu Elišku hrála slečna nevěsta. Takže bylo jasné, že na svatbě se něco semele. Navíc pan ženich je motorkář a plánoval cestu na svatbu s konvojem kamarádů. Na rozdíl od pana otce nevěsty, který objednal pro dceru krásný selský povoz s koňmi, ze kterého by měl pan Mánes nebo Aleš opravdu radost. Ale nejvíc z krásné nevěsty!

A tak jsem si nažehlil repliku středověké lněné košile s ručně kovanými slovanskými gombíky a vyleštil motorkářské boty. Taky jsem si napsal řeč, ve které jsem mimo jiné zmínil i to, že jsme se sice dlouho neviděli, ale na našem přátelství a vztahu k tomuto místu to nic nemění. A v krásním sobotním dopoledni se vydal po bývalé Lipské silnici známou cestou přes Slaný, Třebíz a Pozdeň do Líského. Paní matrikářka, které někdo zamkl klíče od dokumentů, byla jako vždy skvělá a zodpovědně a rychle problém vyřešila. Stejně jako pomohla připravit celou režii obřadu v polních podmínkách. Nevěsta v bílých šatech, ženich i jejich syn byli krásní a zářili štěstím a pohodou. Jejich rodiče uronili slzu a nějaká ta slza kořalky taky padla.

Pohádkový dědeček – Pepa Mansfeld – měl po obřadu excelentní výstup, který korunoval vypuštěním dvou bílých holubic. (Pro které se musel vrátit za kapličku, protože mu tu přepravku nikdo nepodal, kurva!). Když vyletěly z korun vysokých bříz, které pamatuji jako malé metrové stromky, a rozletěli se do modré oblohy s malým českým bílým mráčkem, byl jsem taky pěkně naměkko. A znovu mi došlo, že člověk může zcestovat celý nádherný svět, vidět nejvyšší hory světa, nejkrásnější a nejslavnější chrámy, největší pouště a nejdivočejší vodopády – ale doma je doma. Jak to napsal pan Jaroslav Seifert – když ale vidím na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci. [Doufám, že jsem to příliš nezapomněl... ].

Tak takhle nějak jsme oddávali na Královce, která pro nás ještě navíc přátelsky vychladila několik lahví Bohemky na přípitek. Poté se mohutně a s trampskou i jinou muzikou oslavovalo v „Hořešovicích“ v osadě „Za pecí“. Zažil jsem krásný den, noc i ráno, plné člověčiny a štěstí opravdových kamarádů. Dostal jsem tak nádherný dar který opravdu nikde nekoupíte. Děkuji.

Standa Berkovec

Post scriptum. Pro úplnost přikládám ještě doslovné znění svatební řeči a také pověst o studánce Královka tak, jak jsem ji našel v internetových kronikách.


Vážení snoubenci!

Vítejte na kousku české země, který je pozoruhodný svoji historií. Který je magický stejně jako události, které se tady pravděpodobně staly. Který důvěrně znáte, stejně jako znáte jeho historii. Už v minulosti jste tím jasně dali najevo že víte, kam patříte a kde je váš domov.

Dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste toto významné místo našich dějin zvolili za místo své svatby. A také mi dovolte, abych vám pogratuloval k jistému druhu občanské statečnosti, který rozhodnutím uzavřít manželství jasně dáváte najevo.

Hodnotové žebříčky naší současné společnosti občas vytvářejí optický klam devalvace takových hodnot, jako je statečnost, čest nebo láska. Ale nenechte se tím mýlit. Není nic čistšího a krásnějšího, něž láska. A nejúžasnější věci na světě si nikdo nemůže koupit. Ty můžete jen darovat, nebo dostat.

Vy už jste si tyto krásné věci darovali, stejně jako u vás proběhla výměna genetických informací. Důkazem je váš krásný syn Péťa. Našli jste klíče ke svým srdcím. To je největší poklad na světě.

Dnes, tady u studánky „Královka“ jste obklopeni svými blízkými. Važte si svých rodin a také přátel. Cesty opravdových přátel se mohou na dlouhé roky rozdělit. Ale pak je potkáte – třeba na místě, jako je toto – a jsou to stejní lidé. Jako by to bylo včera, kdy jste spolu zpívali. Protože opravdoví přátelé přicházejí, když už všichni odešli. Myslím, že vaše družina svoji královnu neopustí.

Dnes, za několik minut, se stane vaše společná cesta cestou, která bude
i kodifikována a stvrzena zákonem. Není to málo, Je to projev vaší vzájemné zodpovědnosti a úcty. Dobře víte, že to nebude vždycky jen bezstarostná jízda na nablýskaném motocyklu. Ještě bude pršet, bude zima. Ale taky bude svítit slunce a obloha bude modrá jako dnes. Teprve teď se vám budou se všemi důsledky všechny strasti dělit dvěma a radosti násobit. Přál bych vám, aby vždycky, když se podíváte vedle sebe, byl tam ten druhý. Protože dva je víc než jeden. Jste to vy.

Po souhlasném prohlášení obou manželů a prvním manželském polibku jsem jim ukázal, kterým směrem je sever a doplnil citátem od Heinricha Heineho – Manželství je moře, ke kterému dosud nevynalezli kompas.

Svatba u KrálovkySvatba u KrálovkySvatba u KrálovkySvatba u KrálovkySvatba u KrálovkySvatba u KrálovkySvatba u Královky<br />Svatba u Královky<br />Svatba u KrálovkySvatba u Královky

Pověst o studánce Královka

V lesích nad Líským je pěkná studánka s velmi chutnou vodou. Stojí nad ní kaplička, která chrání její čistotu. O té studánce si lidé vyprávěli zajímavou pověst. Není to prý jen obyčejná lesní studánka. Je to kouzelná studánka, která má svého zvláštního strážce. Jeho duch se stále vznáší nad studánkou. Je to bělovlasý stařeček, který patří mezi ochránce České země.

Dlouho panoval v Čechách rod Přemyslovců. Roku 1306 však byl v Olomouci zavražděn mladičký král Václav III. a jím vyhynul přemyslovský rod po meči. Zůstaly jen dvě Přemyslovny: Anna a Eliška. Eliška se potom provdala za Jana Lucemburského a českým králem se stal cizozemec. K Čechám však nepřilnul a nevládl dobře. Obklopil se svými přáteli, s nimiž dlel stále někde za hranicemi a o Českou zemi se nestaral. Přijížděl do Čech jen když na své válečné výpravy potřeboval peníze. Královnu Elišku to velmi trápilo. Marně ho prosila, aby se věnoval více vladaření a nepotuloval se stále mimo zemi. Král si nechával stále radit cizími a nejraději by byl české království vyměnil za kraje blízké Lucembursku.... S Eliškou se proto rozhněval.

Když zase jednou král neměl peníze, napadlo ho, že si je opatří prodejem české koruny. Královská klenotnice však měla sedm různých zlatých klíčů a sedm strážců z nejvěrnějších českých rodů. Každý z nich měl jeden klíč. Král Jan si tedy nechal předvolat strážce a chtěl, aby mu vydali klíče od klenotnice. Věrní strážcové však dobře pochopili králův úmysl, že shání peníze na další válečné tažení. Dohodli se a klíče odevzdali královně Elišce. Ta odmítla Janovi klíče vydat a tím na sebe obrátila jeho hněv. Rozhodla se raději uprchnout k příbuzným do Bavor. Zlaté klíče vzala sebou. Prchala na koni v doprovodu několika českých pánů.

Sotva že z Prahy vyjela, král Jan zjistil, že zmizela a poslal za ní své lidi. Královna ujížděla silnicí ke Slanému. Projela Slaným bez zastávky. Když se ale blížila za Slaným k lesům, koně již byli příliš uhnaní. Bylo nutno si odpočinout a tak zamířili ke studánce. U ní seskočili s koní, napili se čisté vody, vytasili meče a čekali na své pronásledovatele. Byli odhodláni bránit svou paní do posledního dechu. Eliška také seskočila s koně a chtěla se napít ze studánky. Sotva se nahnula nad hladinu, voda se zčeřila a z vody se vznesl bílý obláček, který se změnil v bělovlasého stařečka s dlouhým vousem a milou, usměvavou tváří. Královna se ho ulekla, ale stařec ji sám oslovil : "Nelekej se mne, královno, jsem strážcem země české a vím, že prcháš před svým mužem do ciziny. Vím také, že vezeš sebou zlaté klíče od klenotnice. Svým pronásledovatelům bys daleko neutekla, budou tu za chvíli. Nesluší se však, aby česká královna nosila klíče od české koruny do ciziny. Svěř je mé ochraně. Jsem jedním z prvních jejích strážců. Hod' je do studánky!" "Bojím se, stařečku, co když je tu někdo najde," úzkostlivě odpověděla královna. "Neboj se, královno, u mne budou v bezpečí. Bdím nad českou zemí celá staletí. Klíče ve studánce nezůstanou. Až se budeš vracet zpět, zastav se u poustevníka u třebízské skály, tam je najdeš uložené. A pospěš, pronásledovatelé se blíží, honem na koně." Královna se ještě rozmýšlela, má-li stařečka poslechnout, ale potom se zahleděla do jeho milé tváře a s důvěrou hodila sáček se zlatými klíči do studánky. "Děkuji ti ze srdce, milý staroušku, opatruj je tedy dobře," a už ujížděla se svými věrnými dál do lesů....

Sotvaže zmizeli v lese, už tu byli poslové krále Jana. Ale duch studánky se náhle změnil v černý mrak. V ruce držel sedm zlatých klíčů, které se proměnily v ohnivé blesky a sluhové krále Jana padli omráčeni do trávy..... Leželi tam celé odpoledne, celou noc a teprve k večeru příštího dne procitli. Začali se shánět po svých koních, kteří, hnáni hladem, se rozběhli po lese. Rozhlíželi se, kde to vlastně jsou, a tu viděli pod mohutným starým dubem sedět jakéhosi bělovlasého starce. "Neviděl jste dědoušku, tady naše koně?" "Ne, ty jsem neviděl, budou se asi pást v lese." "A neviděl jste tudy jet nějakou paní na koni v průvodu jezdců?" "Ano, tu jsem viděl, ale to jste hrozně zaspali, to bylo včera zrána. Marně bychom se namáhali, už ji nedohoníme." řekli si sluhové. "Ta bude pomalu v Bavorsku."

Trvalo hezky dlouho, než schytali své koně a vydali se na zpáteční cestu do Prahy. "Pro vašeho krále mám vzkaz," řekl dědoušek. "Vyřid'te mu mé proroctví. Protože nemá Čechy rád a českou zemi by nejraději vyměnil za jinou, protože nadržuje cizím a stále se toulá jinde, nezemře v české zemi, ani v ní nebude odpočívat." Král Jan, když vyslechl proroctví, zamyslil se - a od té doby již neměl chuť měnit české království. Královna Eliška pobyla v Bavořích půl třetího roku. Teprve potom se s králem udobřila a odtud se pustila k třebízské skále. Viděla čistý pramen vody a spatřila pod skalou i malou poustku. Sama se tam rozběhla. Poustevník ji dal zlaté klíče. Vyprávěl, že před půltřetím rokem nalezl klíče na dně studánky. I jemu se zjevil bělovlasý stařec, vysvětlil mu, že jsou to jeho klíče od české koruny a nařídil mu, aby je dobře opatroval.

Sotva skončil vyprávění, zčeřila se voda a bělovlasý dědoušek se vznesl nad vodou. "Vítám tě, milá královno, dlouho jsem na tebe čekal. Snad už teď' bude král moudřejší. Ale poslechni mne a nejezdi do Prahy, uchyl se na Mělník." ... a než se nadáli, rozplynul se ve vzduchu..... Královna ho poslechla. Místo do Prahy, rozjela se na Mělník. Odtud každým rokem zajížděla ke studánce. Dala ji vyzdít a postavit nad ní kapličku. Studánce dali jméno Královka a říkají jí tak dodnes.